Věci bych chtěla znát před příjezdem do Česka (6.díl)

ROZPAD idylického obrazu o mých rodičích… 

1.srpna slavím výročí mých 24 let v ČR 🇨🇿 Uteklo to jako voda a tak se směju, jak tenkrát jsem strašně chtěla utéct zpět do Vietnamu měsíc po tom příjezdu do Jindřichova Hradce 🤣
Tady si ze srandy připomenu věci, které bych si přála znát před příjezdem do Česka…

1/ ČEŠTINA není ani náhodou Angličtina! (minulý post)
2/ ABSENCE STREET FOOD (minulý post)
3/ NEBYLO oblečení v mé velikosti (minulý post)
4/ NIKDO mi neuměl dělat MAKE-UP a účes na ples (minulý post)
5/ SLOŽITOST výslovnosti mého jména 😅 (minulý post)
6/ ROZPAD idylického obrazu o mých rodičích…

ANO, v těch mých patnácti jsem opravdu nečekala na tenhle "rozpad". Nebojte se, moji rodiče se nerozvedli, jsou stále šťastní spolu po 40 letech manželství. Ten rozpad byl v mé hlavě.

Vyrůstala jsem od malička u našich prarodičů. Moje maminka šla poprvé pracovat do textilní továrny v tehdejší ČSR, když mi bylo 13 měsíců. Po dvou letech (sametová revoluce a také kvůli uplynutí pracovní smlouvy) se vrátila do Vietnamu a po dalším roce se narodil můj mladší bratr.

Když mi bylo 8, zase oba rodiče dostali příležitost stěhovat se za lepší prací do ČR. Po dalších 7 letech jsme se konečně viděli, a nebylo to úplně idylické setkání, jak jsem si představovala.

Celý koncept rodinné výchovy v mém dětství byl postaven na krásných obrazech mých rodičů.
Naši prarodiči vytvořili idealizovaný perfektní postavičky (jak znáte z pohádky třeba). Vyprávěli různé historky, kde vystoupil můj táta jako hlavní hrdina, silný, velmi chytrý a skvělý člověk.

Moje maminka obvykle hraje tu vševědoucí dokonalou ženu, je krásná, statečná a plná odhodlání.
Oba rodiče jsou velmi šikovní a úspěšní podnikatelé v Česku.
No prostě jsou to velké vzory a my jako děti musíme být hodní a neustále snaživí, abychom našim rodičům nedělali ostudu…

Což já jsem byla opravdu hodná a snaživá a vždycky jsem měla vynikající studijní výsledky, jen naši rodiče v reálu nebyli podle obrazu od mých prarodičů.
Přijela jsem z letiště do Jindřichova Hradce, abych zjistila, že ani moje maminka nevypadala tak jako ta postavička v mé patnáctileté hlavě.

Moji rodiče nebyli úspěšní podnikatelé, nýbrž drobní obchodníci. Tenkrát měli dluhy a pořád mi vyprávěla mamka, že by mohli mít více peněz díky investicím do zásobování zboží, ale kvůli poplatkům a vysokým nákladům na proces pozvání dětí do ČR, tedy kvůli mě a bráchovi, tak se zadlužili.

Celé ty roky, co jsem bydlela u našich rodičů v Jindřichově Hradci, měla jsem výčitky, že naši rodiče nemohli být bohatší kvůli nám.
Chodila jsem necelý rok na doučování Češtiny (jedna paní češtinářka v důchodu byla ochotná mně učit češtinu prostřednictvím učebnice Čeština pro cizince v AJ).
Pak jsem to vynechala, aby naši rodiče nemuseli platit za výuky navíc. Řekla jsem si, že to nějak sama zvládnu a nechci být další finanční zátěž pro naši rodinu.

Každý den byl pro mě strašný. Být jediná Vietnamka v celé škole a po škole pomáhat rodičům prodávat v krámku. V lepších dnech jsem byla propuštěna v 16:00 domů, abych připravila véču pro celou rodinu. V horších dnech (období před Vánocemi) zůstávám s rodiči do zavírání, pak na mě padne minimálně vytírání podlahy a doplnění zboží ze skladu.
Okolo 20:00 se dostaneme domů, připravím véču, myju nádobí (protože jsem starší dcera v asijské rodině) a ve 22:30-23:00 dělám domácí úkoly do školy, kde asi 70%- 80% slov nerozumím a nikdo mi s tím nepomůže, protože naši rodiče česky zvládají pouze číslovky a barvy… a Google překladač tenkrát ještě nebyl.

Často jsem hledala útěk z reality. Hodně mi pomohlo čtení. Nejraději mám Harryho Pottera (takový nic netušící chudák vhozený do světa kouzel jako já do Jindřichova Hradce ). Pak samozřejmě Pána prstenů taky jsem pročetla několikrát. 

Vím, že tenhle post je lehce depresivní, ale slibuju, že už nebudu vás psychicky trápit. Jen chci říct, že pokud jste rodič, nebo někdy rodičem budete, nenechte svý dítě roky bez vás (i když je v naprosté úžasné péči vašich blízkých). Nikdy ten vztah mezi vámi již nebude takový, jak byste si představovali o rodině.

Máte vy nějaké trauma z mladších let? Co vám pomohlo v boji s nepříjemnými vzpomínky? Předem děkuju za sdílení tipů
Další věci, co bych chtěla znát před příjezdem do Česka zase třeba zítra.